A je tu druhý díl ze série Portugalsko, země vinařství zaslíbená. Veškeré informace pocházejí z vlastní zkušenosti autorky. Přejeme hezké čtení! (1. díl)
Pokud rádi pijete víno, určitě jste někdy přemýšleli nad tím, jak se vlastně vyrábí. Možná jste si to i sami vyzkoušeli. Také já jsem jednou dostala takový nápad a vydala se jako dobrovolník sbírat hrozny do Portugalska. A ono to není jen tak. Ke svému překvapení jsem zjistila, že je to namáhavá činnost, kterou vinaři provozují s velkou láskou a péčí.
Sklizeň vinné révy je vyvrcholením vinařského roku. A této události jsem se minulý rok zúčastnila i já. Zatímco většina návštěvníků Portugalska na začátku září pravděpodobně odpočívá na pobřeží Atlantského oceánu, já si nasadila slamák, dostala zahradnické nůžky a bedýnku a vyrazila na vinici. Pracovala jsem takto dva týdny vždy od pondělí do pátku. Jezdili jsme od vinici k vinici a křižovali region Vinho Verde. Pracovali jsme převážně na menších vinicích ve skupině okolo dvaceti lidí z celého světa.
Vinobraní ve Vinho Verde
Každé ráno jsme museli na osmou opustit dům mládeže, Casa de Juventude, pod jehož záštitou se dobrovolnictví odehrávalo. Venku na nás čekal starý školní autobus, který nás rozvážel po vinicích. První den jsem měla trochu obavy o naši bezpečnost, nevypadal zrovna nejspolehlivěji. Pokud je ale bezpečný pro děti, tak proč ne pro nás. A autobus nás nikdy nezklamal. Rána zkraje září jsou stále velmi příjemná. Teplá a přesto vlahá. Cesta autobusem vždy krásně utíkala. Koukala jsem se z okna po utíkajících kopcích, které byly obsypané terasovitými vinicemi. Za ty dva týdny jsme navštívili nespočet vinic v okolí města Amarante a každá byla trochu jiná.
Začátek září je ideální pro sklizeň. Noci a rána už jsou chladnější a přes den nebývá příliš velké horko. Hrozny tak nedosáhnou nežádoucí vysoké teploty. Sbíralo se do beden či větších kbelíků. To proto, aby hrozny pod vlastní vahou nepraskaly a nezačala z nich vytékat šťáva. Ta by totiž začala předčasně kvasit. Hrozny byly úžasně sladké. Slunce jim dalo krásnou barvu a vůni. Byla radost je sbírat. Alespoň první týden. Ke konci druhého už jsem přísahala, že hrozny do ruky nevezmu. Což byla samozřejmě lež. Ale znáte to, občas z člověka mluví únava.
Naplněné přepravky jsme nosili k cestě, kde je sesbíral traktor. Sice se to nezdá, ale taková přepravka je celkem těžká. Traktor je odvážel do lisovny. Zde prošly kontrolou, plesnivé se vyhazovaly. Zároveň se očistily a připravily na další zpracování. Práce dopoledne pěkně utíkala. Sluníčko nás pomalu zahřívalo a hodiny plynuly. Vinohrady se obvykle nacházely poblíž vilky, kde vinaři, alespoň během sklizně, bydleli. Zde byl také lis a moštárna a svážely se sem hrozny.
Portugalská pohostinnost
V poledne jsme končili a vinaři nás pozvali k sobě domů na oběd. Srazili jsme stoly k sobě, sehnali si něco, na co jsme si mohli sednout a čekali jsme, co se bude dít. Portugalci jsou úžasně pohostinní lidé. Vařilo se pouze vegetariánsky, protože naše organizace Casa de Juventude propaguje zdravý životní styl a udržitelnou spotřebu. Na jednu stranu to bylo zajímavé vydržet dva týdny bez masa. Na druhou mě trochu mrzelo, že jsem neochutnala po domácku připravenou tresku, která je v Portugalsku fenomenální. Musím říct, že dívky novou dietu zvládaly lépe než pánové. Díky Bohu, že na stole nikdy nechybělo víno domácí výroby. Nejčastěji to bylo bílé vinho verde, které pochází ze stejnojmenného regionu. A to se výborně hodilo k obědu v pravé poledne, kdy slunce začalo nabírat na síle.
Odpoledne se zpravidla pokračovalo v práci. Většinou jsme končili okolo třetí hodiny, kdy začínala být teplota pro sběr hroznů příliš vysoká. Upřímně byla vysoká i pro nás. Slunce je totiž i v září v Portugalsku stále silné.
Vinice, na kterých jsme pracovali, byly většinou krásně udržované. Portugalci si je předávali z generaci na generaci a o rostliny bylo s láskou postaráno. Na takových místech se i dobře pracovalo, protože vše bylo úhledné a upravené. Jedna rodina vinařů nás dokonce pozvala, abychom si vyzkoušeli, jak se u nich dříve víno běžně zpracovávalo. V přízemí vily měli udělanou lisovnu i s moštárnou. Přepravky s hrozny se vysypaly do obrovské kamenné nádrže. Mysleli jsme si, že nám chtějí ukázat, jak se z nádrže přesypou do stroje. Jenže po chvíli bylo jasné, že se nic takového nestane.
Místo stroje jsme tam totiž byli my. Před samotným kvašením se z hroznů měla sešlapat šťáva, která až poté poputuje do strojů. Zezačátku nám to přišla jako ohromná zábava. Nechali jsme se nalákat a naskákali jsme do nádrže. Jenže po chvílí nám došlo, že to zas taková zábava nebude. Jde o namáhavou činnost. Museli jsme chodit dokola a ztěžka na hrozny došlapovat. Navíc jak šťáva přibývala a houstla, tím to bylo těžší. Menší účastníci byli za chvíli téměř po pás v moštu. Ve šlapání se nesmělo přestat, dokud hrozny nedosáhly požadované konzistence. To nám zabralo okolo dvou hodin. Chytli jsme se za ramena a chodili do kolečka a zpívali si. Vypadalo to trochu jako nějaký tanec. Tak unavená jsem snad nikdy nebyla.
Tato rodina naši skupinu opravdu dobrovolníků vysílila. Za to nám ale večer přichystali prvotřídní hostinu. Podávali výborné víno z vlastního vinohradu, bílé a bílé šumivé. K chodům se výborně hodilo. Večer pan majitel vytáhl akordeon a jeho paní zpívala. Jako většina jižanů, i Portugalci rádi jedí a užívají si života. Večeře se tedy protáhla do velmi pozdních hodin, kdy už je pro Čecha téměř nemožné jíst. Přesto jsme si všichni večer užili. Když nás vezl náš věrný autobus domů, v hlavě jsem stále slyšela akordeon a silný hlas veselé paní majitelky.
Další díl opět za týden!
Autorka: Anna Macurová
Vystudovala Obchodní akademii Hovorčovická v Praze, obor Cestovní ruch. V současnosti studuje Historické vědy na Karlově Univerzitě. Živí se psaním textů, článků, popisků. Věnuje se také ghostwritingu a překládá z angličtiny a perštiny. Najdete ji na copywriteri.cz.
